Kateřina Smetanová pochází z Klatov, většinu života bydlela v Praze, odkud se v roce 2009 přestěhovala na venkov do svého domu na břehu Slapské přehrady.
Vystudovala výtvarnou výchovu a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1975). V první etapě své profesionální dráhy pracovala jako asistentka na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, pak jako teoretička a historička umění v Ústředí uměleckých řemesel. Současně se však věnovala samostatné tvorbě – malbě a tapisérii. Po narození tří synů se věnovala jejich výchově a nadále působila jako výtvarnice na volné noze. Tuto etapu završila výstavami tapisérií ve Francii (Tours, Amboise a Saint-Malo 1992).
Ohlédnutí za Počedělicemi 2017
V předvečer pátého ročníku sýkorovské vzpomínkové slavnosti v Počedělicích se v Lounech konal festival Kouzlo světla, který už podruhé pořádal Spolek Sýkora 2020 spolu s městem Louny. Na této slavnosti mladí umělci pracujících s médiem světla ozvláštnili budovy v centru města a motivem Sýkorovy geometrické kompozice znovu (a snad naposledy) nasvítili piazzettu před Vrchlického divadlem. Návštěvnost festivalu byla překvapivá: sešlo se okolo pěti tisíc lidí. Někteří z nich v Lounech zůstali a v sobotu odpoledne přišli také do Počedělic. Opět bylo krásné počasí a místo konání vzpomínkové slavnosti Počedělickými vzorně připraveno…
Projev tentokrát přednesla žena: na svého oblíbeného učitele z filozofické fakulty, kterou absolvovala v polovině sedmdesátých let, zavzpomínala malířka Kateřina Smetanová. Posluchače její úhel pohledu zaujal, zejména ta část o Sýkorově vztahu k ženám-umělkyním.
Lenka Sýkorová, úvod ke katalogu Sýkorovy Počedělice 2018
Sýkorova radost ze života
Se Zdeňkem Sýkorou jsem se seznámila na filozofické fakultě. Toto setkání považuji za šťastné a osudové. Jemu bylo padesát a mně osmnáct. Ještě než jsme zasedli do lavic na fakultě, jeli jsme malovat na Moldavu. Tak se stal Zdeněk Sýkora mým prvním a vlastně jediným učitelem malby. Do té doby jsem byla samouk. To byla možná výhoda, neboť jsem nemusela překonávat názory jiných učitelů, naopak – Sýkora mi sedl.
Byl to fascinující učitel, jeho výklad byl přesvědčivý, protože jasný, logický a srozumitelný, v podstatě jednoduchý, což je podle mého názoru obtížnější než komplikované, abstraktní výklady teoretiků. Sálalo z něj sugestivní zaujetí a snaha předat nám své pochopení vývoje moderní malby.
Jeho přednášky nazvané Morfologie moderní malby mi daly základ, z něj čerpám celý svůj malířský život. Sýkora to, co říkal, uměl také udělat. Na plenérech maloval s námi, a tak jsme se nepřetržitě učili, takové spojení teorie a praxe je vzácné. Stává se málokdy, aby tvůrčí umělec, malíř, uměl svoji práci zároveň vysvětlit a zdůvodnit. Měli jsme štěstí.
Po studiích jsem pracovala jako teoretička v Ústředí uměleckých řemesel, a tak mě napadlo aplikovat Sýkorovu morfologii moderní malby na vývoj moderní tapisérie. Sama jsem tkala, znala výrazové prostředky tapisérie a myslela jsem, že by spojení výkladu na základě znalosti tvůrčí práce mohlo textilní výtvarníky zajímat. Vznikly přednášky, s nimiž jsem cestovala po textilních ateliérech v Jindřichově Hradci, Valašském Meziříčí, Ústavu bytové a oděvní kultury, Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Ohlas u posluchačů byl velký také proto, že z tehdejších teoretiků se moderní tapisérií tímto způsobem nikdo nezabýval.
Později jsem sama vedla plenéry a jasněji si uvědomila, jak musel Sýkora o nás přemýšlet, vcítit se, respektovat individualitu. K ničemu nás nenutil, své žáky nechtěl ovlivňovat svým malířským názorem a určitě nechtěl, aby z nás byli malí Sýkorové. Bránit se jeho vlivu v žákovských letech však bylo těžké, v mém případě spíš nemožné. Došlo totiž k rezonanci žáka s učitelem, což jsem si uvědomila až mnohem později.
Když nás Sýkora korigoval, vyjadřoval se často v metaforách. Chválil i kritizoval spíš nepřímo: „Á, valérová malířka (první ,patláky‘ na Moldavě)…, nech toho hrabání (nešel mi rukopis)…, to je naše Marquetka.“ Když jsem tkala tapisérie, které jsem zvolila jako téma diplomové práce, oslovoval mě „paboučnice“. Pochopila jsem, že není nadšen a že by mě asi raději viděl s malířským náčiním, ale nechal mě být. Měl pravdu. Malovat jsem nikdy nepřestala, a když jsem tapisérie po dvaceti letech opustila, malbě jsem se věnovala jako jediné tvůrčí práci.
Sýkora byl harmonickou osobností. Líbilo se mi, že nebyl rozervaný ani výstřední bohém. Byl vyrovnaný, měl režim. Stále jsem i díky němu přesvědčená, že je možné dělat výtvarnou práci a přitom žít „normální“ život se vším, co k němu patří. Zkrátka kalokagathia – harmonie těla a ducha. To jsem se snažila předat svým synům. Do katalogu Počedělického sympozia 2016 jsem napsala: „Zdeněk Sýkora mě učil nejen malbu, ale i umění žít. Užíval života všemi smysly, což rezonovalo s mým temperamentem. Nehovořili jsme o tom, ale myslím, že to věděl.“
Měl radost ze života, byl vášnivý. Nabízel nám to, čím žil a co ho bavilo – kdo chtěl, jel s ním lyžovat na Moldavu, na plenérech v Třeboni ho začátkem sedmdesátých let zaujal jachting, jezdili jsme na plachetnici Flying Dutchman, která je pro robustní chlapy, já se svými bezmála padesáti kily jsem vyvažovala jako kosatník. Seznámil nás se svými přáteli – Kamilem Linhartem, Miroslavem Lamačem, oba nás učili na fakultě, Karlem Malichem, Jiřím Padrtou, Jiřím Kolářem. Jako by se s námi dělil o všechno, o čem si myslel, že by nás mohlo obohatit. Měl rád, dobré jídlo a pití, kvalitní, hezké oblečení. Muž to byl přitažlivý, chytrý, měl chlapské charisma, není divu, že vzbuzoval zájem žen. Jeho auta v sedmdesátých letech v Lounech provokovala závist, která jej v jiném smyslu, zdá se, provází dodnes.
Na ženy malířky se ovšem Sýkora díval přezíravě. Uznával Toyen, možná Berthe Morisot, ale na další si nevzpomínám, prostě o nich nemluvil. To mi vadilo, provokovalo mě to, chtěla jsem malovat jako chlap a to jsem si odnesla do života. Teprve nedávno mi jeho žena Lenka vysvětlila, že Zdeněk od skutečného umělce vyžadoval plné nasazení a absolutní oddanost věci a byl přesvědčený, že ženy jeho doby, které měly na starost především děti a rodinu, se nedokážou takto naplno osvobodit. Později i on dovedl ocenit ženy-umělkyně, jejichž dílo mělo patřičnou sílu.
Jsem přesvědčená, že by Sýkora měl radost, kdyby viděl, jak se tu jeho žáci a přátelé setkávají, mají se rádi a jak si rozumějí i po letech. Užíváme si všeho – malování, diskusí o umění, koupání v Ohři, létání na ultralightu Milana Marka, radosti z toho, že jsme spolu. Tak to bylo dříve s ním a teď je to s Lenkou. Právě jí patří naše poděkování za to, že nás dala po letech dohromady. S nemalým úsilím založila tradici plenérů v Počedělicích, které začínají slavností u příležitosti Sýkorova výročí. Každoroční setkání v červenci nám přinášejí vytržení z běžného života, inspiraci, nová přátelství a hlavně RADOST.
Kateřina Smetanová, červenec 2017 (redakčně upraveno v květnu 2018)
Malba Kateřiny Smetanové
je bytostně svázána s přírodou – především s půvabnou krajinou v okolí Slapské přehrady. Už během studia výtvarné výchovy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze se u mladé adeptky umění projevil výrazný koloristický talent. Díky pedagogickému vedení docenta Zdeňka Sýkory se její malířské nadání rozvíjelo přirozeným procesem - takřka v ideální shodě s progresivní metodikou a názory učitele. Oba také měli v podstatě shodné malířské oblíbence z období postimpresionismu, především Henriho Matisse a Alberta Marqueta.
V tradici a rozvíjení odkazu těchto velikánů francouzského fauvismu ostatně malířka pracuje dodnes. Vytříbený kolorismus menších i středně velkých olejů je založen na citlivé kompozici barevných vztahů. To neznamená, že by základní kresbu a zobrazující charakter obrazu autorka zcela popřela. Naopak skladebnost těchto přesně vyvážených a rafinovaně provázaných chromatických tónů spolu s rytmizovanou kompozicí všech prvků malby vychází většinou z reálného prostoru a prozrazuje i velmi kvalitní kreslířský rudiment. Kresba a její obrysové linie jsou však potlačeny ve prospěch barevného účinu, jehož vyznění ukazuje na silný vizuální zážitek, který je prvotní inspirací a zároveň hlavním posláním malířských výpovědí Kateřiny Smetanové.
Optický vjem obrazů je navíc často umocněn i vrstvením barev, které naneseny malířskou špachtlí utvářejí haptický charakter malby a prozrazují zdánlivě neomezenou vitalitu malířky. Typická paleta Kateřiny Smetanové sice obsahuje hlavně čisté a pestré tóny, malířka však umí brilantně utkat kompozici jen z redukované chromatiky lomených barev, či obě polohy vzájemně kombinovat, čímž dosahuje překvapivých a působivých koloristických senzací. Umělkyně tím naplňuje své krédo, v němž mimo jiné sděluje: „Chci dělat harmonické obrazy, plné pohody…“ I její současná výstava dokazuje, že se jí to daří beze zbytku.
Jan Samec, ředitel Galerie Karlovy Vary, září 2016
Návrat
Jestliže do roku 1989 jí dávaly úniky z velkoměsta do prostého hausbótu a srubu na Slapech osobní i tvůrčí svobodu a tlumily tak zklamání z tehdejší společenské atmosféry „ne-svobody“, listopadové události pro ni znamenaly velký životní přelom. S vírou v možnost osobně pomoci demokratizaci naší společnosti se vrhla do politického života. V roce 1992, po výstavách ve Francii, svoji výtvarnou práci přerušila a naplno se věnovala veřejné sféře. Prvotní nadšení i přesvědčení o správnosti tohoto kroku se však během dvanácti let změnilo v rozhodnutí z veřejného dění odejít a pokorně se vrátit k malbě.
V roce 2002 tak začíná nová etapa její umělecké práce, kterou nazvala Návrat. Stejně pojmenovala i svoji výstavu, která se s úspěchem uskutečnila v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy na jaře roku 2005. V létě téhož roku se – ač jen okrajově a po dlouhém váhání – rozhodla uplatnit své pedagogické vzdělání jako lektorka letního soustředění výtvarníků v plenéru v okolí Čáslavi, které má pokračovat i v dalších letech.
Učitelem malby Kateřiny Smetanové byl docent Zdeněk Sýkora. Její setkání s ním v dobách studií lze nazvat šťastným a osudovým, protože při něm docházelo ke vzácné rezonanci mezi žákem a učitelem. Dalšími jejími učiteli, přesněji řečeno vzory, byli francouzští fauvisté, hlavně Henri Matisse a Albert Marquet. To nakonec viditelně určuje i styl její malby, plný temperamentu a charakteristický rozvolněným rukopisem. V krajině ji lákají velké plochy – neustále se proměňující barvy nebe, polí a lesů, vodní hladiny. Dosahuje jemných, jindy výrazných barevných kombinací i plastické pastóznosti, která někdy svědčí o dlouhodobé práci na díle i boji s motivem. Použitím špachtle rychle nanáší barevné plochy přímočaře čisté a jasné.
Mezi formální znaky, jichž si divák u jejích obrazů může na první pohled všimnout, patří mj. typický čtvercový nebo čtverci se blížící formát jejích pláten, a také nenápadné a velmi jednoduché, spíš skromné rámování obrazů. K rozměrům snad jen tolik – je to podle Kateřiny Smetanové ten nejpřirozenější pohled na svět, vnímáme-li současně pravidla architektonického prostoru, tedy interiér, v němž může být výtvarné dílo umístěno a pro nějž je v zásadě určeno. Také jednoduché rámování souvisí s prostorem – výtvarné dílo nemá být omezováno masivním rámem, má prostorem volně prostupovat. Cítí-li to někdo jinak, má možnost jednoduchý rám zaměnit.
Diváci se často táží, proč její obrazy nejsou společně se signaturou datovány. Autorka na to odpovídá, že je nedatuje proto, neboť některé jsou dílem jednoho dne, jiné výsledkem práce několika let. Je přesvědčená, že není důležité, jak dlouho obraz vzniká, rozhodující je výsledek. Nejdůležitější pochopitelně je ohlas a hodnocení diváka. Stejně tak, ač sama teorii kdysi přednášela, nemá ráda odborné, pro laika málo srozumitelné řeči teoretiků o tom, co malíř dělá a proč, které podle ní mají význam jen pro úzký okruh odborníků, např. na přednáškách, ve školách a v odborných publikacích. Složitost formulací totiž nevede k pochopení, ale spíš ke snobismu. V lepším případě upřímný divák přizná: „Já tomu nerozumím, ale obraz se mi přesto líbí (anebo naopak nelíbí)!“
Tak je to jistě správné – buď se vám obraz líbí, nebo ne. To je také základní autorčino krédo. Váží si každého, kdo bez zábran vysloví svůj názor a sdělí ho otevřeně. „Je přeci na autorovi, aby se s tím vypořádal,“ tvrdí. Možná právě s tím souvisí autorčin zamítavý vztah ke komerčnímu aspektu v umění (ale také v jiných oblastech života, třeba v politice). To je také důvod, proč současné dění na výtvarné scéně sleduje spíš z povzdálí, aniž by se snažila proniknout do jeho epicentra a poutat zájem kritiků či kolegů z branže. Chce si v první řadě uchovat svoje vidění světa – v práci i soukromí.
Plátna Kateřiny Smetanové vznikají z okouzlení přírodou. V plenéru nachází kombinace barev a tvarů, které by bylo nemožné si vymyslet a které jsou jí věčným zdrojem inspirace. „Projíždím pomalu nádhernou krajinou a kochám se“, říká. Prožívá tak hluboké souznění s ní v proměnách ročních dob, musí je dostat obrazem ven a sdělovat je jako poselství, výpověď, kterou si nemůže nechat pro sebe.
Jestliže ji tak silně okouzluje krajina Čech a její kulturní rozměr (vždy ji chce nejdříve dobře poznat, stejně jako lidi, kteří v ní žijí), nechává-li na sebe působit její monumentálnost a snaží se ji poté interpretovat prostřednictvím její charakteristické „stavby“ a především barevnosti, motivicky ovšem velmi zjednodušeně, je zřejmé, že nejvíce je přitahována bohatostí jejích barevných a světelných proměn. S tím souvisí i intimnější poloha její tvorby – kytice, které si aranžuje z lučního kvítí, odkvétajících zahradních květů, dozrálých divokých plodů i prvního padajícího listí. Přeneseny na plátno pak její kytice svým soustředěním se na barevný detail mnohdy působí ještě „divočeji“, než krajiny, zklidňované často na první pohled jednoduchou kompozicí a základní barevností velkých ploch.
Přestože se narodila v Klatovech, jak už bylo zmíněno v úvodu, své kořínky zapustila v okolí Slap. Oslovuje ji však každá krásná krajina, a tak mezi jejími obrazy nacházíme též krajiny z pobřeží Baltu a Chorvatska, z Krkonoš, jižních a východních Čech nebo Vysočiny. Radost z tohoto poznávání vám předkládá k posouzení na tomto webu i na stálé výstavě v Zubním středisku manželů Svobodových, Krumlovská 2, Praha 4.
Autorčiným přáním je, aby vám její obrazy přinesly uklidnění a svými barvami a zjednodušenými tvary provokujícími fantazii rozzářily vaši duši.
Viliam Dekan, 2005